Jelikož jsem prospala téměř půlku dne, tak ani teď - pár minut před jednou ranní se zatím do postele nechystám. Můj drahý už však spokojeně dříme a snaží se usilovně vyhnat bacila, který ho včera večer zklátil a dnes si s ním pobyl doma a já se o ty dva musela postarat :o)
Já tak mám alespoň pár chvil napsat sem, jak krásnou jsme prožili neděli.
Joe dostal nápad podívat se na Sněžku a nutno říct, že to byl nápad až neobvykle brilantní. Po pokažené sobotě jsme prostě v neděli dopoledne vyrazili směr Krkonoše. Cesta byla sice trošku delší, asi stodvacetikilometrová, ale prokládala jsem jí focením míjené přírody, zatímco Joe dbal o naší bezpečnost coby ukázněný řidič. :o) Taky nás uvítali na obědě v jistém penzionu kdesi po cestě, kde jim můžeme - nebo alespoň já osobně z veškerého snědeného a vypitého, pochválit jen točenou Kofolu. Protože, když jí miluješ, není co řešit. ;o)
Postupně, když jsme se dostávali stále výš a výš, člověku přestalo připadat, že je v Čechách. Ani jeden nejsme lyžaři a místo zimních radovánek jsme spíše příznivci rozvalení se na pláži či letního prolézání zámečků. Foťákem se bohužel těžko zachycuje všechna ta příroda a jako fakt pěkný - ne, že bych byla narozdíl od svého milého takovej romantik, ale i já musela vzdechnout "Fakt nádhera".
Poté, co jsme projeli všelijaká známá a méně známá lyžařská centra, jsme konečně dorazili do cíle - Pec pod Sněžkou. Náš plán byl jasný - koupit si nekřesťansky drahej jednosměrnej lupen na lanovku na Růžovou Horu, kde se hned přesedalo na druhou část, která nás dovezla na onen nejvyšší vrchol České republiky no a dolu - dolu to prostě jen seběhnout.
Zaparkovali jsme, pár kroků do kopečka došli na lanovku a úúúž se vezli. Jeden z našeho páru zuřivě fotil, druhýmu se dělalo z jízdy bokem a neustálého rozhlížení mírně špatně. Když jsme dojížděli první etapu - tedy blížili se na přesedání na Růžové Hoře, měla jsem úkol - nedívat se dolů - no fuj.
Za dalších pár minut už jsme vylezli na Sněžce a byli rádi, že s sebou máme bundy, ač počasí nám vyšlo opravdu nádherně. Začalo nekonečné áchání nad krásou místních hor, přírody a vůbec všeho, co nás obklopovalo a připadlo nám prostě úžasný. Chvílemi jsem si alespoň já připadala jako utečenec z japonského zájezdu, jak jsem se foťákem zuřivě snažila zachytit každý pohled co nejvěrněji. Užívali jsme si, že jsme prostě vysoko. Poté, co jsme celý vršek hory prošmejdili (a dozvěděli se, že je venku 8,8°C), včetně polské hospůdky (kde jsem nenápadně vyfotila zde visící fotky chráněné autorskými právy ;o) ), jsme se s kafem a obligátní pohlednicí usadili v kavárničce přímo na Sněžce.
Po řádném posilnění jsme se vydali na cestu, která byla ač občas riziková (je prej výborný si na takový výlet obout tenisky se sálovou podrážkou) a dlouhá a příkrá, byla prostě úžasná. Celou cestu Joe fotil, já občas zanadávala, že mě bolí prsty, jak jdeme pořád z kopce, ale to nám nemohlo ani trošku zkazit náladu. Zpět k autu jsme se dostali pěšo asi po 6-ti hodinách a deseti kilometrech v nohách. Ucaprcaní, ale plní zážitků.
Jediným detailem, který nás pobouřil ;o) bylo, že Sněžka nevydala žádnou turistickou známku... nezbyde nám tedy asi nic jiného, než si takovej krásnej výlet zase někdy zopakovat.
A taky news - během psaní tohoto článku jsem nám spáchala internetovou galerii ( Dany-Joe.rajce.idnes.cz ), kam budeme lifrovat všechny naše fotky (možná, jestli to webmaster přežije), jelikož někteří z nás prostě neudělají galerii na webu, dokonce nejsou schopni ani správně rozmístit fotky. Inu - budiž fotky ze Sněžky - řekla Lotrinka a bylo to dobré :o) Z vyfocených 365 kusů jsem vybrala 158 těch, co se mi líbí. :o)
Je půl druhé a já Vám přeji dobrou noc a pěkný zítřejší pátek a začíající víkend. Dany
Dosáhli jsme vrcholu...